Jak už bylo řečeno, naučit se jazyková pravidla lze poměrně snadno a rychle. Jejich uvědomělé použití např. při konstruování věty je vlastně také poměrně snadné, avšak bohužel nedostatečně rychlé a pohotové pro použití v toku řeči. Obvykle se předpokládá, že rychlost výstavby vět lze zvyšovat tréninkem tak, že nakonec se celý proces tvorby řeči zcela zautomatizuje; stane se rychlým a pohotovým.
Nesouhlasím. Není to tak jednoduché. Algoritmy vědomého používání jazykových pravidel jsou totiž něco zcela jiného než řečové stereotypy. Řečové stereotypy jsou intuitivní reakce na záměr vyjádřit se. A takto by tyto stereotypy měly být i nacvičovány.
Nacvičovat ano, zkoušet ne.
Při nácviku by měl být žák uvolněný; měl by být ochráněn před trapným pocitem, že není schopen vyjádřit se správně. Je věcí důmyslu učitele, autora učebnice a vyučovacího programu, jak dosáhnout, aby v krátkodobé paměti žáka byly právě připraveny jazykové prostředky, jejich použití má být v následujícím okamžiku nacvičováno. Např. se žákům předvede několik hotových reakcí tak, aby jím zněly v uších a ihned je jim dána šance použít tu, kterou ten který uzná za vhodné. Tak lze od žáka nejprve chtít jednoduché odpovědi jako „ano / ne“, „líbí se mi / nelíbí se mi“. Postupnou kompletací, modifikací a kombinací takových reakcí žák dosáhne schopností vytvářet výroky stále komplikovanější. Je třeba si uvědomovat, že jazykové schopnosti dosahujeme napodobováním a užíváním analogií. Teprve později svůj jazykový projev tříbíme tím, že nenáležité, ale pravidelně odvozené tvary (dobrý – dobřejší) nahrazujeme tvary náležitými (dobrý – lepší).
Ačkoli při této metodě si žák používání jazykových pravidel neuvědomovat nesmí, učitel a autor učebních textů si je uvědomovat musí. Trénink cizího jazyka je totiž třeba začít s minimem pravidel, aby jejich použití bylo dostatečně přehledné a snadno pochopitelné; jinak by se jen těžko začaly vytvářet příslušné stereotypy. Cvičné texty by tedy zprvu měly být sestaveny z jednoduchých oznamovacích vět, v přítomném čase, v jednotném čísle, substantiva v nominativu atd. Teprve potom postupně přibírat další gramatické jevy. Takto sestavit cvičné texty ovšem není snadné. Cvičné texty pak nabudou na rozsahu.
Teprve když žák je schopen mluvit zcela plynule a suverénně aspoň v určitém tematickém okruhu, nadejde čas na to ukázat mu „tajemství“ jazyka, tj. seznámit jej s gramatikou a dalšími jazykovými pravidly, vysvětlit mu teorii jazyka v potřebném rozsahu. (Je pochopitelné, že turista při návštěvě Číny pravděpodobně nebude potřebovat tak hluboké teoretické znalosti čínštiny jako lingvista zabývající se čínštinou.)
Jestliže již od začátku požadujeme, aby žák tvořil věty na základě uvědomované znalosti pravidel, pak nacvičujeme stereotypy, které později budou překážet, a které budou obtížně překonávány. Budou překážet ve tvorbě těch stereotypů, které jsou nezbytné pro plynulý jazykový projev. Plynulý jazykový projev zřejmě využívá paměťové spoje podvědomé, které jsou přímější a kratší; fungují rychleji než ty, které byly vytvořeny v našem vědomí. Ano; uvědomělou znalost pravidel lze použít při psaní a opravách textů; avšak v plynulé řeči jen ve velmi omezené míře. Psaní a zejména bezchybné psaní je proto třeba nacvičovat až v další etapě výuky cizího jazyka, až po získání schopností mluvit zcela plynule a suverénně.