V tomto článku se píše i o tom,
že náš přirozený jazyk je plný matoucích výrazů,
že jazyk dospělých je chaotičtější než jazyk dětí,
že jeden jazyk nemůže dokonale splnit požadavky na emoční působivost (nezbytnou nejen pro uměleckou literaturu ale i pro běžný život) a současně i na informační spolehlivost textů odborných, právnických ap.
že rozlišení těchto dvou stylů -citového a rozumového- je jen nedokonalý kompromis,
že pro informačně spolehlivé vyjadřování jsou slova přirozených jazyků příliš mnohoznačná,
a že tzv. významové ekvivalenty zamlžují smysl jazykových překladů, protože jejich ekvivalence bývá často jen částečná.
Nakonec autor uvažuje, zda lze sestrojit mezinárodní pracovní jazyk extrémně jednoduchý (jazyk přesně definovaných slov) určený pouze pro jednoznačné neemoční vyjadřování a zda by byla naděje, aby se takový jazyk pak ujal v praxi.
Proč se některým lidem nelíbí výraz „Česko“? Vždyť je vytvořen zcela logicky (stejně jako Německo, Rakousko, Polsko, Slovensko, Maďarsko …). Proč „Česko“ navozuje negativní pocity? – Snad proto, že jazyk není jen logická, rozumová soustava pro vyjadřování, sdělování, dorozumívání. Jazyk působí také na city. Bez toho by náš život byl chudý. Bez toho by nebyla beletrie, o poezii nemluvě.
Na čem se zakládá citová působivost jazyka?
Zazní-li určité slovo, vybaví se nám v podvědomí pocitová situace, v níž jsme si zvykli toto slovo slýchat. Avšak tento pocit v nás toto slovo vybaví, i v situaci, kdy jeho vliv je nepatřičný.
Takto působí především náš, jazyk mateřský, protože v jeho slovech je uloženo velké množství pocitových zážitků.
City zřejmě vyžadují jiné vyjadřovací prostředky než vyžaduje pouhé rozumové (raciální) uvažování. Chceme-li vyjadřovat např. matematické vztahy, pak jazyk citů je nedokonalý, chaotický, nepřehledný.
Jazyk rozumu je zase neschopný působit na city, je však přehledný, srozumitelný, jednoznačný.
Oba tyto jazyky, oba tyto způsoby vyjadřování (emoční i raciální) jsou v přirozeném jazyku rozlišeny jen jazykovým stylem. Rozlišení jazykovým stylem je však nedostatečné. City se pletou do rozumových úvah, a rozum se plete do citů.
Ideální by bylo, kdybychom měli jiný jazyk pro krásnou literaturu a jiný pro informačně spolehlivé vyjadřování; pro texty vědecké, odborné, právnické, mezinárodní dorozumívání v leteckém provozu atd.
.
Významy slov
Abychom dobře rozuměli tomu, co druhý říká, musíme mít oba shodné představy o významech slov, která používáme. To bohužel nemáme vždy. Proto si někdy nerozumíme. Obvykle se však snažíme pochopit, co druhý určitým slovem míní. Tím si navzájem přizpůsobujeme svou představu o významu jednotlivých slov.
Lidé si často pletou významy slov „pojem“ a „výraz“.
„Pojem“ je představa, kterou obvykle umíme vyjádřit nějakým výrazem. Pojem je pak významem tohoto slova. Avšak pozor! Význam slova se může časem změnit. Po změně významu bude pak toto slovo již vyjadřovat jiný pojem. Pojem samotný se nezměnil; pouze jej musíme vyjadřovat jiným slovem.
Např. slovo „kontrola“ původně znamenalo „dohled“, „ověřování“. Pod vlivem angličtiny slovo „kontrola“ začalo po r. 1945 měnit svůj význam; začalo přijímat význam anglického slova „control“ [kəntroul] znamenajícího „řízení“. České slovo „kontrola“ se tak stalo slovem se dvěma významy (stalo se slovem dvojznačným, vyjadřujícím dva pojmy). Chceme-li se nyní vyjádřit jednoznačně, musíme použít slovo jiné. Např. místo „kontrola“ použijeme buď „ověřování“ (= původní význam), nebo „řízení“ (=anglický význam).
Týž pojem je v jiném jazyku vyjadřován jiným slovním výrazem. Takovému slovu říkáme „významový ekvivalent“.
Významové ekvivalenty jsou slova různých jazyků vyjadřující týž pojem.
např. česky: stůl, slunce
německy: der Tisch [tyš], die Sone [zsone]
anglicky: table [tejbl], sun
Přesné významové ekvivalenty jsou však výjimkou. Proč? Protože slova jsou často víceznačná; mají více významů. A málo kdy všechny tyto významy jsou shodné ve významových ekvivalentech všech uvažovaných jazyků. Pak to už ovšem nejsou skutečné významové ekvivalenty, ale jen poloekvivalenty.
Významové poloekvivalenty jsou slova různých jazyků, jejichž alespoň jeden smysl je týž a alespoň jeden smysl je rozdílný. Ukažme si to na významu slova „zvuk“.
francouzsky: son = 1) zvuk/hláska,
2) otruby.
anglicky: sound = 1) zvuk/hluk,
2) zdravý/rozumný,
3) vyšetřovat
Tato rozdílnost dalších významů významových poloekvivalentů v různých jazycích znesnadňuje vysvětlení významu slov pomocí slov jiného jazyka ve dvojjazyčných slovnících. Znesnadňuje také mezijazykové dorozumívání pomocí přirozených jazyků.
.
Přiléhavost výrazů
Je velice důležité, aby pojmy byly pojmenovány přiléhavými výrazy.
Aby např. učitel při svém výkladu používal takové výrazy, kterým žáci rozumí.
Bohužel přirozený jazyk je plný matoucích výrazů; a to i tam, kde bychom to nečekali. Například ve fyzice. Uvedu zde několik definic ze slovníku školské fyziky
1.3.1 hmota, matérie – objektivní realita existující nezávisle na našem vědomí, kterým je odrážena.
1.3.2 forma hmoty … existují dvě základní formy hmoty – látka a pole …
1.26.1 hmotnost tělesa je veličina, která kvantitativně vyjadřuje vlastnosti tělesa projevující se setrvačnými a gravitačními účinky.
1.3.3 látka – jedna ze dvou základních forem hmoty. Strukturní jednotkou látky jsou částice s nenulovou klidovou hmotností.
1.3.4 pole je jednou ze základních forem hmoty, která je zprostředkovatelem interakce částic látky, např. elektrostatické pole mezi dvěma nabitými tělesy. V tomto smyslu se pro pole často používá termín silové pole, resp. fyzikální pole. Silové pole je hmotný objekt, který je nositelem energie, hybnosti, momentu hybnosti a dalších vlastností, dříve připisovaných pouze látce.
1.3.5 částice látky, látkové částice – strukturní jednotka látky charakterizovaná především nenulovou klidovou hmotností, dále elektrickým nábojem, ….
1.3.6 .částice pole, kvantum pole – strukturní jednotka pole; obvykle se za částice pole pokládají ty, které mají klidovou hmotnost nulovou
Tyto definice jsou bezpochyby správné z hlediska dnešní terminologie, avšak -podle mého názoru- komplikují pochopení podstaty věci.
Pokusím se pojmenovat tyto fyzikální pojmy názorněji. Nemohou ovšem odpovídat dnešnímu způsobu vyjadřování. Upozorňuji,
že „hmota*“ v tomto pokusném textu znamená to, co dnešní terminologie označuje výrazem „látka“,
že objektivní realitou -podle mého názoru- je hmota* + elektrický náboj,
že tyto dvě složky objektivní reality se projevují svými silami (gravitačními, setrvačnostními, elektrostatickými, elektromagnetickými), že pole (fyzikální pole) jsou znázorněním velikosti a geometrického uspořádávání těchto sil.
Zde jsou tedy mé pokusné definice:
● Matérie je objektivní realita. Má dvě složky; hmotu* a elektrický náboj.
● Hmotnost tělesa udává množství hmoty* tělesa. Měří se velikostí sil gravitačních a setrvačnostních na těleso působících.
● Velikost elektrického náboje v klidu se měří velikostí sil elektrostatických působících na nabité těleso.
● Velikost elektrického proudu tekoucího vodičem (tj. velikost pohybu náboje) se měří velikostí elektromagnetických sil působících na toto těleso.
.
Také „kilogram“ je svým způsobem matoucím výrazem.
Kilogram je mezi základními fyzikálními jednotkami (soustavy SI) jediná, jejíž název obsahuje předponu SI. jinými slovy kilogram je jediná základní fyzikální jednotka, která je násobkem svého vlastního dílu (tj. gramu). Právě to může být příčinou nepříjemných omylů. Nabízí se možnost přejmenovat „kilogram“ (1 kg) např. na „einstein“ (1 ei). Pak by např. 1 gram (1 g) byl 1 milieinstein (1 mei).
.
Prototyp mezinárodního metru je stále (snad z piety) uchováván v Paříži v Mezinárodním úřadu pro váhy a míry. A to i když existuje předpis, jak tuto jednotku délky reprodukovat mnohem přesněji a operativněji. Podle usnesení z r. 1960 je totiž metr definován takto: „1650 763,73 vlnových délek záření odpovídající přechodu mezi hladinami 2p10 a 5d5 atomu kryptonu 86.“ Podobným způsobem (tedy z fyzikálních vztahů) je definována každá ze sedmi základních fyzikálních jednotek – s výjimkou jednotky hmotnosti.
Jednotka hmotnosti (kilogram) tedy není definována fyzikálními vztahy. Zřejmě se to nedaří. Proto od roku 1889 stále zůstává jednotka hmotnosti definována platiniridiovým prototypem kilogramu uloženým v Paříži.
Nabízí se tedy jednotku hmotnosti (kilogram) jakožto základní fyzikální jednotku nahradit jednotkou energie, tedy jednotkou joule [džaul]. Kilogram (eventuelně einstein) by přestal být jednotkou základní, stal by se jednotkou odvozenou. Joule [džaul] by přestal být jednotkou odvozenou, stal by se jednotkou základní. Mělo by to tyto výhody.
● Fyzikálními vztahy by byly definovány všechny základní jednotky.
● Rozměry mnoha odvozených jednotek by byly odvozeny mnohem názorněji než dosud. (Energie totiž figuruje téměř ve všech oborech fyziky na rozdíl od hmotnosti.)
.
Výše uvedené výrazy a jimi vyjádřené pojmy, pokládám za problémy jazykové. Uvádím je zde, abych ozřejmil, jak úzce souvisí jazyk a způsob vyjadřování se způsobem myšlením. Jak výstižnost slovních výrazů může usnadnit představy a způsob přemyšlení, způsob orientace v problémech. Toho si všiml již Jan Amos Komenský, když začal projektovat svou Panglotii.
Jazyk přirozený
se vyvíjel a vyvíjí přirozeně, samovolně a je tedy do značné míry chaotický. Je však třeba říci, že jazyk přirozený není a nemůže být chaotický zcela; takový jazyk by nebylo možné ovládnout – nebylo by možné se jej naučit. Za určitou uspořádanost vděčí každý přirozený jazyk tomu, že při jeho vývoji se uplatňuje napodobování a analogie. To je dobře vidět na dětském jazyku; dítě zcela přirozeně stupňuje dobrý, dobřejší, místo dobrý, lepší. V dětském jazyku se neuplatňují různé výjimky do té doby, než se dítě přizpůsobí jazyku dospělých. Jazyk dospělých respektuje různé zvyklosti a výjimky vzniklé historicky, které vlastně narušují systém. Jazyk dospělých je méně systematický (je více chaotický) než jazyk dětský.
Pro jazyk přirozený jsou příznačné:
■ nejednoznačnost (mnohoznačnost) některých slov.
(Např. servis = 1. příbor, 2. podání v tenise, 3. opravářská služba)
■ slova s emočním zabarvením (zemřel, zesnul, zdechl, pošel)
■ slovní spojení s významem, který nelze odvodit ze složek, z nichž je sestaveno. Např. „tlouci špačky“, „stavět dům na písku“, „mít za ušima“.
To ilustruje složitosti přirozeného jazyka (zde na příkladě češtiny).
Karel Čapek obdivuje češtinu. Proč? To zde nebudu rozvádět. Prostě – má pravdu.
Pokud se však na češtinu podíváme z hlediska snadného a jednoznačného vyjadřování, zjistíme, že je to jazyk značně nedokonalý. Má mnoho záludností, které nutí příjemce sdělení, aby se domýšlel, co měl mluvčí na mysli. Čeština má stejné tvary některých substantiv a adjektiv v různých pádech, např. často nelze rozlišit nominativ (1. pád) od akuzativu (4. pádu). Příklady:
● „Co způsobí poškozeni?“
1) Jaká je příčina poškození?
2) Jaký je následek poškozeni?)
● „Odškodnit zraněné okupanty.“
1) Odškodnit okupanty
2) Odškodnit zraněné
● „Program zaměstnává procesor.“
1) Program je zaměstnán procesorem.
2) Procesor je zaměstnán programem.
● „Počítač musí korigovat lidský faktor.“
1) Lidský faktor musí být korigován počítačem
2) Počítač musí být korigován člověkem.
Posluchač je někdy schopen si domyslet, co měl mluvčí na mysli, a to především v těch případech, kdy mluvčí i posluchač mají stejné zkušenosti. Na to však nelze spoléhat. V mnoha případech velmi záleží na tom, aby informace byla přijata naprosto spolehlivě. Mám na mysli věcné diskuse, texty vědecké, naučné, odborné, instrukce, smlouvy, zákony, přihlášky vynálezů, dorozumívání v leteckém provozu atd., atd. Smysl takovýchto textů by měl být naprosto jednoznačný.
Jak již bylo řečeno přirozený jazyk se vyvíjí samovolně a tedy do značné míry chaoticky. Usměrňovat jeho vývoj dost dobře nelze; veřejnost by to nepřijala; narušilo by to přirozenost jazyka, narušilo by to použitelnost jazyka pro literaturu uměleckou.
Docházím k názoru, že jeden jazyk nemůže dokonale splnit požadavky na emoční působivost a současně i na informační spolehlivost.
Ano. Máte pravdu. Dosud se všechny lidské jazyky takto používají. Je to však zřejmě jen velice nedokonalý kompromis, při kterém trpí zejména informační spolehlivost.
Zvláštní jazyk určený jen pro informačně spolehlivé sdělování?
Postupně jsem došel k představě informačně spolehlivého jazyka (IS-jazyka), lidského jazyka, jímž by bylo možno vyjádřit cokoli téměř či zcela přesně a jednoznačně. Význam všech slov tohoto jazyka by byl jednoduše a jednoznačně definován.
Nebyl by to ovšem jazyk pro široké použití, byl by to jazyk jednoúčelový, určený pouze pro texty vědecké, odborné, právnické atd. Nemohl by tedy být používán ke všemu, k čemu jsou používány ostatní lidské jazyky. Proč? Aby se mnohoznačnost slov přirozeného jazyka nepřenesla i do tohoto informačně spolehlivého jazyka. Tím by se informační spolehlivost tohoto jazyka znehodnotila. Tím by tento -jazyk ztratil důvod své existence.
Jde o to, zda by vytvoření projektu takového jazyka bylo v lidských silách a zda by byla naděje, aby se tento jazyk pak ujal v praxi.
Každopádně by bylo záhodno ověřovat různé návrhy, jak jazyk zjednodušit a upřesnit jeho vyjadřovací možností, ověřovat různé hypotézy ještě před tím, než by se přikročilo k práci na projektu takového jazyka.
Uvedu několik podnětů.
Problém konstrukce vět
Bylo by záhodno se rozhodnout, zda pro informačně spolehlivý jazyk převzít způsob konstrukce vět podle jazyků evropského původu, nebo při hledání pravidel konstrukce vět vzít v úvahu i všechny jazyky světa (japonštinu, čínštinu atd.).
Bertilo Wennergren
Vývoj informačně spolehlivého jazyka
Při projektování informačně spolehlivého jazyka by bylo třeba pamatovat na to, aby tento jazyk se vyvíjet (aktualizoval), a přitom si zachovával svou informační spolehlivost.
Např. výrazy by nesměly v průběhu času měnit své významy (jako u přirozených jazyků). Jediný přípustný způsob vývoje tohoto jazyka by mohlo být zavádění nových lexikálních morfémů pro dosud nepojmenované pojmy.
(Lexikální morfém je nejmenší část slova, která je nositel lexikálního významu. Lexikální významy jsou vysvětleny v lexikonu. Morfémy jsou základní kameny složených slov.)
Především ve zprávách, popisujících nové vědecké poznatky, se často vyskytují nové, dosud nepojmenované pojmy. Tyto pojmy autor textu musí sám pojmenovat. Výraz, který (jako prvý) použije, je pak obvykle odbornou veřejností přijat a vžije se. Pro informačně spolehlivý jazyk se nabízejí tyto způsoby tvorby nového výrazu:
1) sestavit nové slovo z již zavedených morfémů
2) zavést nový morfém podle mezinárodního výrazu (upřesnit/zjednoznačnit jeho význam a přizpůsobit jeho formy systému gramatiky informačně spolehlivého jazyka).
3) zavést nový morfém vytvořením nové (apriorní) slovní formy
Skládání slov z morfémů
Složené slovo je slovo, které obsahuje alespoň dva lexikální morfémy.
Bylo by vhodné nějak rozlišovat následující dva druhy složených slov:
● Produkovaná slova jsou složená slova, jejichž význam je ihned (při prvém poslechu a bez kontextu) jasný jen podle toho, jak a z kterých morfémů jsou sestavena. Zběhlý mluvčí je vytváří (=produkuje) dle okamžité potřeby.
● Reprodukovaná slova jsou složená slova, jejichž přesný význam není ihned (při prvém poslechu a bez kontextu) jasný jen podle toho, jak a z kterých morfémů jsou sestavena; jejich význam je třeba vyhledávat v lexikonu. Mluvčí je opakuje (=reprodukuje) podle zvyklostí jazykového společenství.
[slova produkovaná a reprodukovaná – viz Vadim M. Solnev: Systém a struktura v jazyce. Academia – Praha1981]
Bylo by účelné ve slovech produkovaných (tj. jejichž význam je odvoditelný), místo vzájemného napojení lexikálních morfémů označovat apostrofem (případně majuskuli, tj.velkým písmenem). Tím by se ozřejmilo, jak význam slova odvodit. Ozřejmilo by se tím také, že význam slov takto neoznačených nelze odvozovat, že je třeba jej hledat v lexikonu.
Lexikon informačně spolehlivého jazyka
Předpokládám, že hlavním rysem informačně spolehlivého jazyka by byla jednoznačnost slov a jejich volná použitelnost, tzn. že význam žádného slova by nebyl závislý na použití v ustálených slovních spojeních. V informačně spolehlivém jazyku by tedy žádná ustálená slovní spojení neexistovala.
Pro informačně spolehlivý jazyk by bylo třeba vypracovat lexikon, v němž by byly jednoznačně definovány každý pojem, každý morfém a každé složené slovo reprodukované. Pro vypracování tohoto lexikonu předpokládám následující kroky:
KROK 1.
Nejprve odložit stranou výrazy odborné. (Výrazy a pojmy obecné musí být totiž definovány předem, aby posloužily pro definice pojmů odborných. Odborné pojmy by tedy byly na řadě až v dalších fázích.)
KROK 2.
Hesla připravovaného slovníku seřadit tématicky. Tím by se blízké pojmy ocitly blízko sebe, což by usnadnilo další kroky. Dále by to usnadnilo vyhledávat pojmy, jejichž výrazy neznáme, případně hledat přiléhavý výraz k pojmu, který máme na mysli..
[Při tématickém řazení bylo by možné vyjít například z díla „Begriffssystem als Grundlage für die Lexikographie“ (Akademie-Verlag Berlin, 2. vydání z r. 1965) od Rudolfa Halliga a Waltera von Wartburg. Pojmy však není třeba číslovat. Stačí hierarchické řazení. To umožňuje textový editor – např Word – osnova]
KROK 3.
Připravit definice významů pro 4. krok, a to tak, aby podobné pojmy měly definice podobným způsobem sestavené, aby definice byly jednoznačné a přitom jednoduché, aby se zbytečně nepřekrývaly a aby přitom pokryly všechny potřeby jednoznačného vyjadřování.
Každý výraz by měl vyjadřovat jen jeden pojem a každý pojem by měl být vyjadřován pouze jedním výrazem.
KROK 4.
Další, poměrně náročný požadavek na upřesnění definic pojmů popisuje Ju. D. Apresjan ve svém článku o jazyku pro popis slovních významů. [IN: Izvěstija nauk SSSR. Seria literatury i jazika. 1969 str. 415 – 428] Tento postup vychází z toho, že vysvětlující část definice by měla obsahovat pouze výrazy definované.
To vede k definicím kruhem. (Definice kruhem by bylo možno odhalit počítačovým programem.) Tento kruh je třeba přerušit tím, že jeden z pojmů takového kruhu bude prohlášen za pojem elementární. Apresjan předpokládá, že v celém lexiku bude poměrně omezený počet elementárních pojmů. Všechny ostatní pojmy budou pomocí těchto elementárních pojmů definovány. Proto elementární pojmy by bylo třeba definovat zvlášť pečlivě a důkladně všemi možnými způsoby (obrázky, způsoby použití jejich výrazů v textech ap.).
Příklad definice kruhem:
zvuk = kmity prostředí, které lze vnímat sluchem
sluch = schopnost slyšet
slyšet = vnímat zvuk
Jako elementární pojem by zde bylo vhodné vybrat pojem „slyšet“, protože jej lze definovat nejjednodušším způsobem pomocí obrázku. („Slyšet = vnímat uchem“, přičemž ucho lze znázornit obrázkem ušního boltce.)
Příklad seznamu elementárních pojmů
(Domnívám se, že v tomto následujícím Apresanově seznamu by měly být také předložky.)
1) elementární predikáty (přísudky), obvykle slovesa:
být, věřit, zařazovati se, přijímat, hořet, pohybovat se, dělat, přát si, žít, vědět, mít, upotřebit jako prostředek, zapříčiňovat, vřít, kývat se,. moci, nacházet se, začínat, líbit se, používat jako nástroj, rozumět, předcházet, patřiti (k něčemu), probíhat (proces), snažit se, uskutečňovat, shodovat se, existovat, předpokládat, pociťovat.
2) jména elementárních předmětů:
hmota, čas, cit, zákon, prostor, informace, kvalita, množství, stanovisko, počátek, bod, čára, hmotnost, materiál, místo, svět, množství, směr, jeden, ústrojí/orgán, poměr, rovina, povrch, nervy, norma, oblast, objekt, poloha, příroda, měření, rozměr, výsledek, role, vlastnost, situace, obsah, shoda, stav, způsob, prostředí, stupeň, subjekt, těleso, teplota, bod, znalost, podmínka, tvar, barva/odstín, část, element, emoce, energie.
3) adjektiva – elementární deskriptory či klasifikátory:
více, tento-uvažovaný, diskrétní, dostatečný, pravdivý/skutečný, nezbytný/nutný, bezprostřední, velmi, pravý, opačný, totožný …
4) logické spojky: a, nebo, nikoli, jestliže, když …)…
5) kvantifikátory: každý, existuje …
6) jména proměnných: A, B, C, … X, Y..
Je nutno zdůraznit, že výše uvedený seznam elementárních pojmů je jen příklad, jak by takový seznam asi mohl vypadat. Zřejmě není úplný. Mimo to některé z výše uvedených pojmů nejsou ve skutečnosti elementární. Např.:
situace = předměty a vztahy mezi nimi
cíl = situace žádaná X-em, kterou X může způsobit
Úplný seznam elementárních pojmů by byl znám až po zpracování téměř celé slovní zásoby.
Potud Apresjan [Ju. D. Apresjan: O jazyku pro popis slovních významů. (IN: Izvestija Akademii nauk SSSR. Serija literatury i jazyka. 1969 str. 415-428)]
Apresjanův způsob definic slovních významů se poněkud podobá definicím odvozených jednotek v soustavě SI (tj. v soustavě fyzikálních jednotek). Místo základních fyzikálních jednotek zde figurují elementární pojmy. Definice pojmů jsou věty sestavené z výrazů, kterými jsou pojmenovány elementární pojmy a pojmy jimi definované.
Pro vytváření projektu informačně spolehlivého jazyka (a pozdějšího jeho používání) by bylo vhodné vytvořit textový editor, který by odmítal použití výrazů neuvedených v lexikonu informačně spolehlivého jazyka. Případně by za ně navrhoval náhradou výrazy uvedené v tomto lexikonu. Např. místo mnohoznačného „chtít“ by program mohl nabídnout výrazy: „žádat“, „přát si“, „toužit“, „zamýšlet (=mít záměr)“.
Předpokládám, že redakce lexikonu informačně spolehlivého jazyka by přijímala informace o nově zaváděných pojmech (o jejich definicích a pojmenováních) přímo od autorů, kteří by je poprvé použili. Tak by byl tento lexikon udržován v aktuálním stavu.
Výraz dosud nedefinovaný, nebo výraz definovaný avšak použitý v obrazném významu, by bylo nutno nějak označit, např. dát jej do uvozovek.
Pochopitelně i z přesně definovaných výrazů, lze sestavit nesrozumitelný text. To zatím bohužel nelze odhalit pomocí žádného počítačového programu.